Neprihlásený užívateľ | Prihlásiť sa

Pedagogický základ waldorfské školy

      2 
Předmluva 
 
Začátkem března 1919 vyšlo moje „Provolání k německému národu a kulturnímu 
světu“. Mělo v krátkosti seznámit s tím, co je nutně zapotřebí, aby upadajícímu životu, kt erý 
ve světové katastrofě odhalil svoje chorobné projevy, byly dodány uzdravující síly. Toto 
prohlášení podepsali četné osobnosti Německa, Rakouska a určitý počet Švýcarů a tím 
dosvědčili, že v ní vyslovené podněty pokládají za něco, co je životní  nutností přítomnosti 
a nejbližší budoucnosti. Další podněty jsem podal ve sv é knize „Hlavní body sociální otázky 
jako životní nutnost pro přítomnost a budoucnost“. Aby bylo možno trvale se o sociální 
otázku zasadit a realizovat ji v praxi, byl ve Stuttgartu a také ve Švýcarsku založen „Svaz pro 
trojčlennost sociálního organismu“. Mezi různými opatře ními, které byly učiněny, aby byly 
tyto body prakticky provedeny, je i založení týdeníku „Trojčlennost sociálního organismu“, 
vycházejícího ve Stuttgartu. Následující statě tvoří čl ánky, které jsem v létě 1919 a v zimě 
1919 až 1920 napsal pro tento týdeník. Může být na ně p ohlíženo jako na doplňující vývody 
toho, co jsem podal v knize „Hlavní body sociální otázky“ a mohou se stát jakousi přípravou 
k jejímu studi u. 
Všechno, co jsem uveřejnil v těchto „Hlavních bodech“ a také v těchto úvahách, 
nevzešlo z pouhé teoretické myšlenkové práce. Sledoval jsem více  než po tři desetiletí 
duchovní, politický a hospodářský život Evropy v jejích nejrůznějších odvětvích. Domnívám 
se, že jsem při tom nahlédl směr, kterým by se tent o život měl ubírat, aby mohl být 
ozdraven. Mám za to, že myšlenky, které vyslovuji, nejs ou myšlenkami jednotlivce, nýbrž 
že vyjadřují nevědomou touhu evropského lidstva. Zvl áštní poměry nynějšího života, 
o kterých jsem mluvil v „Hlavních bodech“ a o kterých budu v těchto statích mluvit opět, mi 
nedovolily, aby tyto jasně formulované snahy, spolu se snahou po jejich praktické realizaci, 
našly vědomé pochopení u dostatečně velkého počtu lidí. Mohli bychom to nazvat tragikou 
přítomnosti, že bezpočet lidí si iluzemi zastírá náhle d na to, co je skutečně nutné a co je 
hodno usilování. Naprosto zastaralé stranické názory šíří  přes tuto nutnost doby 
myšlenkovou mlhu v nepraktických, neproveditelných snahách; to, co vytváře jí, se stává 
neplodnou utopií a na návrhy, které vyplývají z pravdivé životní praxe, se pohlíží jako na 
utopie. S touto skutečností, o které budu v následujících statích hovořit, je nutné svést 
zápas. Chci k této skutečnosti zaujmout plně vědomé stanovisko. Na j ejím základě se 
v přítomné době v našem civilizovaném světě ještě stále provozuje světo vá politika. 
Versailles a Spa *
 jsou epizody této politiky. Osobností, které prohlé dají, jak toto všechno 
vede k dalšímu úpadku civilizace, která ve světové katastrofě (1. světová válka) ukázala